Tisíce otázek mi vyskočilo před očima, když jsem se dobral pravé podstaty „Žít v ozvěnách“, druhé řádné nahrávky východočeských SCELET. Přesněji řečeno tisíce a jedna, jedna, která všechny ostatní s přehledem přebila. Proč? Proč se parta muzikantů vzhlédnuvší se ve STRATOVARIUS neodhodlá k ničemu odvážnějšímu, než jen k bohapustému napodobování svých velkých vzorů? Proč k tomu zpívá české texty, které byly zřejmě ušity zatraceně horkou jehlou a ještě jen tak „aby se neřeklo“. A proč mám takový neodbytný pocit, že si ještě navíc od toho všeho něco slibuje?

Odpověď ovšem neznám, hledat ji ani nehodlám a mám za to, že pokud by si s ní snad někdo chtěl skutečně lámat hlavu, musel by se nejspíš pustit do velmi podrobné analýzy poměrů v českém metalu hluboko do minulosti a neopomenout při tom žádnou podstatnou skutečnost (včetně onoho otřepaného faktu, že  takto hrát nepochybně baví). A stejně, čemu by to vlastně pomohlo. SCELET určitě ne, protože ti o sobě rozhodli už v okamžiku, kdy „Žít v ozvěnách“ naprosto neinvenčně a s úplným odkazem na Tolkkiho finské speed metalové velikány přiváděli na svět. Samozřejmě při tom kladli důraz především na bohaté a dominantně znějící klávesové party, na typický způsob kytarového vyjádření a tak trochu i na poměrně vyšší ústřední vokál. Tak trochu, protože zatímco s klávesovým a kytarovým provedením v rámci úzkých a neoriginálních možností (které si ostatně vytýčili) víceméně nepřestřelili, se zpěvem Petra Sýse už je to poněkud horší. Petr zkrátka není druhým Kotipeltem a navíc mu v některých okamžicích celkem slyšitelně dochází energie. Zásadní problém téměř všech skladeb na albu (krom závěrečné instrumentálky „Swan Song“, jíž přece jen neschází trocha svébytnosti) je proto zcela zřejmý. Okopírovaný speed metal (obal celé nahrávky, jenž vysloveně evokuje obaly hádejte koho, už ani nekomentuji), hnaný navíc přes již značně opotřebovaný kopírák zkrátka nemá naději na ocenění a to skutečně ani náhodou. Sympatické hostující housle jako jediné s tím v tomto směru sice nemají nic společného, nicméně, a to je podstatné, vezou se také.

Poslední krok k sebeznevážení pak kapela podniká v textech, tedy v českých textech, neboť na albu najdeme i několik anglických věcí, které všem (pouze) česky mluvícím do jisté míry schovávají to úplně nejkřiklavější. Pominu-li témata, ke kterým nejspíš nelze mít nic zásadnějšího, neboť je zcela jistě věcí každého, o čem bude zpívat, dostávám se nutně k provedení a tady už to (opět) skřípe. A nezlobte se na mě, zaposlouchám-li se (namátkou) do takových bonbónků jako: „... teď na tě čeká břeh Rubikónu, tvá noha sama do něj kráčí, ty nezabráníš kroku tomu, jen rudě září oči tvý...“ („Prokletí vlka“) nebo „...víra tvá ve vítězství je silnější než ty sám, stoupáš vzhůru ke hvězdám, neprohrát je víra tvá, tak šlápni na pedál, k cíli blíž zas o krok dál...“ („200“), nemohu se než jen soucitně pousmát. Propánajána, jak hluboko se dá také klesnout.

Tedy pokud snad někdo pochyboval o tom, že český speed metal má také svoji odvrácenou tvář, může si poslechnout současný SCELET (starší tvorbu kapely, abychom věci uvedli na pravou míru, neznám) a třeba se jeho názor otočí o stoosmdesát stupňů. Pravda, třeba také ne, ale... k čertu s tím! Tohle je zkrátka špatně a basta.